Znáte tuto odpověď na svoji otázku, kterou se snažíte zjistit, jak se dnes dařilo vašemu dítěti? A je vlastně jedno, jestli máte doma dítě školkové nebo dospívajícího mladíka nebo slečnu. Jo dobrý... Jak častá odpověď přivádějící nás, rodiče, k zoufalství. Setkala jsem se i s dpovědí SMS "Jj, dobrý"

Tak co bylo dnes ve školce - škole?

Taky jsem se takto ptávala a taky dostávala standartní odpověď - "Jo, dobrý..." Hmmm, co s tím? Zkouším pokračovat - "A byli jste na zahrádce? Jo. A bylo to tam hezký? Jo... "

A tak dál, až mně dochází inspirace na vhodné otázky. Ach to je konverazce. Jsem z toho unavená dřív, než jsme začali. Tak jak dál?

Otázkou to začíná, jednoslovnou odpovědí končí.

Mně se vlastně taky nechce mluvit, raději si sednu, vypiju kafe a mrknu na maily. A ještě mrknu na to a na ono. Je klid, malej si sedl k PC a hraje tu hru, co dostal. Žádná střílečka - je to vzdělávací hra a navíc rozvíjí postřeh, tak ho zavolám až na večeři.

A to je právě kontext celé situace, ten je pro ochotu dítěte k mluvení hodně důležitý. Když k sobě budete upřímní - jak moc vás vlastně zajímá, co dítě během dne skutečně dělalo, co prožívalo, z čeho mělo radost a co ho naopak trápilo. Jde vám o to, poznat svět svého dítěte nebo spíš o to, usměrnit jeho pocity, názory, představy - prostě si trochu efektivně (s co nejmenší námahou) vychovatelsky zapůsobit a věnovat se něčemu dalšímu užitečnému?

Malé děti neumí dost dobře vyjádřit vše, co se v nich děje, je to pro ně opravdu těžké au přímně, my jim v om až tak moc nepomáháme. Vzpomínám na jednu maminku. Rozhodně tvrdila, jak ji zajímá, čím její synek během dne žije, co dělá, jak prostě den prožívá. Vykládala, jak se po příchodu domů snaží s klukem mluvit. "Já mu říkám, neukazuj mi teď ty blbý pokémony a pojď mi říct, co bylo ve škole!"

A fakt se divila, že děcko mlčí a o škole ani slovo.

Představa rodičů - teď dostanu popis celodenního programu s jasnými, konkrétními informacemi, usměrním některé "úlety" dítěte, uvedu na pravou míru jeho špatné vnímání situace, jeho nesprávné emoce (třeba ten častý - On/Ona je blbý/á) a budu ukazovat dítěti, co je správně, co špatné, jak se má během dne chovat a co má prožívat.

Jo, takhle to opravdu fungovat nebude. Stačí pár takovýchto pokusů a místo toho, abych dítě naučila povídat o tom, jak prožívalo den, naučím ho, jak nejlépe o svém světě mlčet.

Chápete to? Pak se můžu přetrhnout: Proč mně nic nechceš říct? Proč jsi tak uzavřený? Proč to z tebe musím tahat jak z chlupaté deky?

Jestli to nebude tím, jak naše konverzace vypadala od úplného začátku. V určité době by dítě s chutí vykládalo a svěřovalo se. Naše odpovědi - vyčítavé, poučující, plné obav nebo nesouhlasu - teď pozor, slovního nebo i mimoslovního... To všechno se postupně v děcku skládá a vrší a vytváří jeho zkušenost s naší reakcí na cokoli, co během dne prožilo. No a tato zkušenost může přinést rozhodnutí, že je lepší neříkat nic než poslouchat ty litanie, které budou následovat. A tak se volí bezpečné - Jo, dobrý...

Rady pro rodiče, kteří chtějí naučit své děti co nejméně povídat o prožívání jejich dne ve školce nebo škole

K vizuálnímu členění textu slouží obrázkové sekce

Kromě nadpisů vám s členěním textu na správných místech pomohou i obrázkové sekce. Jednotlivé odstavce vašeho článku oddělte obrázky, které vhodně doplní obsah.

Pokud uvádíte důležitá slova či myšlenky, použijte pro zvýraznění textu citaci.

Vitae dicta sunt explicabo nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt neque porro quisquam est.