Když se budete cítit ještě hůře, nebudete se chovat lépe.

Proč jsi to udělal? To nestačí, když ti to řeknu jednou? Musíte pořád jenom zlobit, už na vás nemám nervy a mám toho fakt dost. Chceš už dostat na zadek? Nemůžeš poslouchat, co ti říkám? Kolikrát mám opakovat, že toto dělat nemůžeš, podívej se, jak to pak dopadá? Hrozné děcko, už nevím, co s ním! Jdi mi z očí nebo se neznám. A zůstaň ve svém pokoji, vůbec sem nechoď a ne že tam zase budeš něco vyvádět.

Uf... Takhle jsem jednou slyšela křičet jednu jinak velmi laskavou a milou maminku na své děti - sourozence. Starší z nich chtěl ukázat svoji bratrskou odvahu a své sestřičce se pokusil nalít mléko... Bohužel. Krabice byla hodně plná, jeho ručky slabé a na stole bylo právě nachystáno vše pro přicházející návštěvu. No dovedete si představit tu pohromu... Matce se vůbec nedivím, její křik měl své opodstatnění, prostě jí "ruply nervy". Jenže... Jsou rodiče, kteří mají tento přístup v podstatě stále. "Co děláš? Chceš to rozbít?", "Nech toho, jsi normální?", "Kolikrát mám opakovat, že NE, nemůžeš to pochopit?"

A tak dále, a tak podobně... Prostě větší část konverzace s dítětem mu dává najevo jeho nedostatečnost, neschopnost a vědomí toho, že není ani schopné, ani šikovné, ani milované a celkově co dělá, dělá špatně.

No tak dobře, jsme nepovedený kousek, který je nanic, k ničemu se nehodí a nic nedělá dobře. Jsem prostě spratek, všichni to ví a dost často mi to opakují, takže jsem si to už zapamatoval a vzal si to k srdci. Jak se tedy budu chovat? No přeci jako ten spratek. Tak do toho. Toto je výsledek takového výchovného působení. Představa, že když svému dítěti ukážu, co všechno dělá špatně, v čem všem je nemožné a neschopné, začne se jakoby zázrakem chovat dobře, bude milé, příjemné a schopné, je iluze. Iluze některých rodičů, kteří se pak víc a víc diví, protože je u nich doma stále větší dusno, stále větší nespokojenost, křik, naštvání. Čím je dítě větší, tím je jeho odpor silnější a jeho sebevědomí a sebedůvěra nižší. A jeho chování ... No dovedete si představit.

Jo a mimochodem, víte, ja dopadl ten výše uvedený večer? Děti byly s brekem odeslány do pokojíčku, my s nešťastnou maminkou uklidily pohromu. Mezitím se v pokojíčku děti stihly ještě pošťuchovat, bouchat (to přineslo další zásah maminky) pak se jakoby zklidnily. Jenže klid nebyl ledasjaký - chlapec rozbil stavbu z lega, které den předtím dlouho stavěl s tatínkem, holčíčka počmárala zeď a nsledně se oba v noci počůrali...

V praxi jsme si vyzkoušely, že se dítě opravdu nebude chovat lépe, když se bude cítit co nejhůř.